Myšlenky a zážitky z Balogu si budu dávat v sobě dokupy docela dlouho. Jednak je jich hodně a co je na tom vůči jiným místům převažující - jsou pozitvní. Problémem je, že se o nich dá psát na několik stránek, mluvit na několik hodin...jenže prostě když to mám hodit sem, nějak to prostě nejde, jak bych si to představoval. Ne že bych si bůhví jak zase přerovnával priority důležitosti různých věcí ve svojí hlavě. To si myslím mám zas jednou na chvíli za sebou. Šlo mi tam hlavně o to, abych se zvládl řídit tím, co jsem si přecevzal a především všechno vnímat jako nové příležitosti - a že jich tam panečku bylo! Ono to Slovensko popravdě nebylo takovým tím pomyslným "vrcholem". Jistě, bylo to něco, na co sem se těšil, co sem si moc přál a to se mi splnilo, jenže ten důležitý krok, změnu ve vnímání důležitých věcí v životě, to sem "zvládl" už předtím a to mi umožnilo si to všechno hrozně moc užít a každý nádech tamního vzduchu byl jako kdybych se znovu narodil a i jen kousnutí do obyčejného krajíce chleba mi způsobovalo radost, jako kdybych byl pozvaný na hostinu k anglické královně - a ani ona tak dobré hostiny nemá. Na hězdy sem si byl schopný sáhnout ještě před odjezdem a to mi umožnilo všechno vnímat mnohem víc naplno. Ale Balog díkybohu není jen o vzduchu nebo o pečivu, je to o lidech.

Na ploše obou mých neschopných počítačových přístrojů mám fotku. Společnou fotku. K něčemu se přiznám. Ty lidi miluju. Upřímě a z celého srdce a miluju je právě za to, že jsou takoví jací jsou. Všichni jsou tak jiní než já a přesto tvoří jednu celistvou osobnost plnou kontrastů, která všechny utváří, ale nijak je nemění. A já se na to dívám a píšu o tom. Právě o tom je celá ta "věc" s Balogem a návratem z něho. Oni ve mě žijí, proto ještě zůstávám na Slovensku. Vnímám vedle sebe jejich smích, jejich gesta, jejich laskavost, proto každé ráno vstávám s úsměvem. A povídám si s nimi, protože stejně vím, co mi odpoví. Třeba když se mi povede vypnout počítač bouchnutím do bedny, tak se mi stačí otočit, abych viděl Radimův obličej s předstíraným zamyšlením a slyšel jeho "Taky možnost". Když se mi povede nějaká skica, stačí se podívat vedle sebe a vidět Evičku a její mrknutí při úsměvu. Když si třeba při práci povídám sám pro sebe vtipy, úplně u některého slyším Radkův smích se slovy "Ty seš cyp". A takhle to mám se všemi - a je jedno jestli vnímám Tomovo oslovení "Jeníku" nebo Jerevánkovo "Čau Johnny". Je to teď přesně tak jak sem si přál a vždycky přál. Už nejsou uschovaní jen jako fotky nebo v zážitcích, které se vyprávění. Oni ve mě žijí. Na Balogu bylo překrásně vždycky vidět nebe a jeho hvězdy. Každý tam měl tu svoji. Nejsem praktikující věřící, nechodím do kostela, ale zvykl sem si před spaním se modlit za to, aby jejich světlo nepohaslo ještě hodně dlouho. Nikdo neví co ho čeká, ale jsem šťastný, že ať se stane cokoliv, tak sem věděl a vím, co je skutečně důležité. Dávat a brát, ale hlavně dávat a dokud mám na rozdávání, budu rozdávat - a ne jen knihy nebo pohlednice. Mám dluhy a ty se musím snažit splatit.

Práce na Balogu byla radost. Bylo to něco, co mě naplňovalo. Pracovat s lidmi a pro lidi byl vždycky můj sen a úplně se mi točila hlava, když se mi to splnilo. Každé ráno do muzea, odpoledne zavřít a jít se bavit dál. Ale nešlo jen o to, že sem měl radost z každé skupiny, která odcházela ze slovy "Děkujeme, nashledanou" nebo z každé prodané pohlednice. Sny sem si plnil na každém kroku - ať už se jedná o chůzi bosky nebo o lehnutí si do trávy. Plytné sny - možná, ale udávaly mi směr, kterým jít. Když sem se vracel vlakem domů, měl sem v Olomouci přestup do osobáku na Brodek. Stejným vlakem jel i bratr mojí spolužačky. Dělal, že mě nepoznal, ale dobře věděl, s kým nastupuje do vlaku. Musel sem se mu smát. Tak tenhle člověk si hraje na velkýho machra se dvěma řetězy kolem krku, mikinou až po kolena a rozkrokem u kotníků. Nic z toho bohužel nemám a pravděpodobně se ze svými nenagelovanými vlasy tak řadím mezi lůzu. Maloměsto, člověk si nevybere, kam bude patřit, tam si ho všichni někam zařadí sami. Pravda, skutečně holt nemám zrovna moderní a vkusné oblečení, nenosím na krku tři kila stříbra nebo zlata a ani nemám kšiltovku, která by asociovala pánvičku. Nicméně, mám skvělé zkušenosti, ještě lepší zážitky a vzpomínky, naučil sem se vyrábět (snad, tvrdí to ostatní :-)) ) dobré koláče. A pravdou je, že sladší než cukr je úsměv. Možná, ale opravdu jen možná, proti byly ty pokusy o dezert asi dobré, že sem je dělal z úsměvem a rád. Ostatně, jako všechno na Balogu.

Něco sem ale přeci jen přehodnotil. Pokud sem eště před Balogem odsunul virtuální vláčky na druhou kolej, tak tam se dostaly vyloženě na odstavnou. Jak by řekl Radek, provedl se posun do zmijí. Tohle bylo defacto jediné takové rozhodnutí, které bylo docela impulzivní, ale "tak nějak" se dalo očekávat a věděli to všichni. Najednou bylo pryč nějaké kázání ohledně jakýchsi pofidérních souborů nebo textur nebo bůhví čeho, na čem vůbec nezáleží. Ocitnout se ve společnosti lidí, kde po valnou většinu času vládne pohoda, klid, kde má svoje místo slovíčko "děkuju", to - to prostě nejde popsat, obzvlášť mnou. A při představě, jak přijedu domů, sednu k počítači, na něčem strávím čas a potom nikdo neudělá ani bůůů, když tam sem mohl být šťastný za dobře upečený koláč, kde sem se mohl cítit užitečný třeba jen pro prodaném pohledu nebo rozdaném balíku časopisů. Skinování byla dobrá zkušenost a i když dálo docela dost práce občas někomu vysvětlit, co že to vlastně ve volném čase dělám, ty tři roky práce sem dělal rád a sem hrdý na to, co po mě zůstalo a co všechno se mi určitým způsobem povedlo oživit. Ale nic nemůže být pořád stejné a tohle byla věc, kterou bylo potřeba změnit. Přestal sem stát o případné vavříny za tuhle činnost. Život není o jedničkách a nulách, je o dobrém pocitu za dobrou práci - a ten se u téhle věci prostě vytratil. Svět jde dál.

Určitý můj problém spočíval a spočívá v tom, že občas sem jako nezařazená karta někde na stole u doktora. Však víte, jak jsou takové ty obrovské skříně a v nich podle jmen uspořádaní pacienti. Tak sem měl vždycky pocit, že nějak do žádné takové skříně nepatřím. Každý měl vždycky nějaký svůj spolek nebo sdružení, kde ve volném čase chodil nebo chodí a pak má aspoň o čem vyprávět nebo něčemu trochu víc rozumí. Moje potíž je v tom, že sem se nikdy nedokázal do něčeho podobného zařadit. Určitou roli v tom sehrála moje paličatost a určitou taky strach. Z lidí a jejich reakcí na to, že udělám někdy nějakou chybu. Ale v okamžiku, kdy se slunce zhouplo za obzor a stín postupně začal padat na Vydrovo i Dobroč nebo když sem měl nohy ve stříbrné vodě, tak sem měl pocit, že sem asi našel místo, kam bych mohl patřit, kde bych snad někomu nepřekážel nebo nevadil. Že už možná mám místo, kam bych se mohl zařadit. Místo, kde bych mohl být nebo se aspoň mohl cítit doma. Jedná se prostě o získání určité jistoty - nejen v to místo nebo jen v lidi. Jistoty v sebe sama a v to co dokážu, co umím, čemu věřím a co mám rád. A to se na Balogu docela si myslím povedlo.

Strašně dlouho sem přemýšlel, co sem dám za písničku. Chápete, při jedné sem hledal cestu, při druhé sem otevíral zašpiněná okna, při třetí rozpínal křídla...ale nic z toho teď nedělám. Teď jen žiju. A tak sem si pustil nazdařbůh první film, který se mi dostal pod ruku a vybral tohle, protože se mi prostě líbí. A až tohle dopíšu, půjdu upéct další koláč, namalovat další skicu a budu si povídat s těmi, které mám nejradši. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, ale naplňuje to můj život přesně tak, jak sem si přál.

...a žili šťastně až do smrti...

Zpět na hlavní stranu blogu

Topčlánky.cz