Pro pochopení, nemám uvědomělý vztek - ale kdež! Nemám zlost za to všechno hnusné, necítím potřebu někomu dát přes držku (možná krapet by neškodilo a ulevilo by se mi, každopádně fyzické násilí sice osobně nepreferuju, ovšem zkusit se má všechno..) nebo křičet na svoje okolí "Vy bando úplných zamindrákovaných debilů, nesnáším vás" (pouze názorná ukázka!!!). Ne, takhle tedy ne. Jedná se spíš o takový lehčí vztek, kdy drtím hrníčkům ouška, kopu do prosklených dveří a třískám talíři o zem. A mám ho na sebe. Jo, na sebe. A to proto, že mi postupně dochází jak a kdy sem komu ustoupil a jakého vola sem kdy ze sebe udělal. Sešit (spíš už pomalu kniha) Fiaska mi to hrdě připomíná - brzo lehne popelem. Oh jistě, chápu, že asociuju plyšového medvídka - miloučký, hodňoučký, pohrajem si a hodíme do kouta, až bude potřeba, tak si ho půjčíme znova. Vře to ve mě při téhle představě, celý se třepu když tenhle vzor chování vidím po celých 17 let a vraždil bych ty, co to takhle mají vůči mě zavedené (no ano, vás taky a nekoukejte, že vy nic..). Fajn, máme tady vztek, dlouhodobý intenzivní vztek přecházející v averzi a škodolibost, správně ho nasměrovat a bude z toho něco "echt" - konečně se zase začínám v zrdcadle poznávat, moje stará dobrá povaha je zpátky. A všechno bude super, přesně jak chci já, na to vemte jed! A klidně ty dva měsíce vydržím. Taky se tak těšíte na Vánoce...já hrozně moc...

Překvapení? Jo? Medvídek se najednou změnil v grizzliho se vzteklinou, mrzuté? Jenom tak lehce, zvyknete si. Ve ší hrůze mi v posteli po příšerné noci asi tak v pět ráno docvaklo, kde sem udělal chybu. Chodím na školu, která mě nebaví proto, že si to přejí rodiče, pracuju na nechutné zahradě, protože otec je neschopný hypochondr, zastávám domácí práce, protože máti spálí i vodu na studené plotně, píšu ostatním slohovky, protože jsou neschopní se něco naučit sami a momentálně sem se musel vzdát naivity, snů a přání jen proto, že intolerance k druhým je v dnešní době neznámý pojem - no tak to už jako nejde, A DOST! Došlo mi, že sice úsměvným ustupováním všechno vyřeším a všichni budou spokojení, ale já budu nadále největší chudák! A budu jím proto, že nikdo nebude brát na zřetel moje potřeby s tím, že já snad ani žádné nemám, jak bych jako "milý usměvavý a skromný chlapec" taky nějaké mohl mít. Tak fajn, no s tím je konec. A to platí i pro vás, stejně blbé a naivní lidi jako sem já. Pamatujte si, že pokud vaše okolí nedbá na vaše přání s tím, že se jedná o bezprizorní odpad, tak jste na nejlepší cestě se dostat do průseru a je nevyšší čas s tím něco dělat. V první řadě vypustně z vašeho slovníku slovíčko "my" a okamžitě jej nahraďte slovíčkem "já" - a do svého slovníku jej vraťte až tehdy, když "my" docení, že nejste jen odpadkový koš na iluze. Fajn, tohle sem díkybohu absolvovat nemusel, protože mám vedle sebe milé a tolerantní "my", pro které představuju člověka se vším, co k němu patří (že ano?!!). Pokud se vám povede bez následků tuhle fázi absolvovat, máte vyhráno a hned vám řeknu proč - a)jste plně samostaní uvažující lidé, kteří vědí, co od života můžou chtít a nebojí si to splnit sami, b)vaše okolí bude solidně překvapené, že nejste věšák na oblečení, ale plnohodnotná lidská bytost. Pokud zareaguje kladně, jste šťastní a k tomu máte přátele. Pokud jim to není po chuti a chybí jim možnost po vás šlapat, nu, máte novou výzvu to změnit. Já mám tedy zčásti přátele a z části výzvu. Někdy změny nejsou až tak ke škodě a důsledky všeho se projeví možná pozdě, ale v takové formě, jakou rozhodně nemůžete očekávat. A je jen na nás, jak s tím naložíme.

No nemyslete si, že když se tady ze svých neuróz vypíšu, tak mi je to nějak vyřeší. Omyl a to platí pro všechno. Čekat v koutě a doufat, že to bude lepší a že "to samo přejde" je asi tak efektivní, jako když šnek zaleze do ulity před dopadající dětskou botaskou. Co ovšem efektivní je, jsou různá řešení problémů, ve kterých jste (většinou se do nich nedostaneme ze svojí vůle a pokud vám to opravdu pomůže, rozbijte původci hubu - problém nevyřešíte, ale uleví se vám a budete mít pocit dobře vykonané práce). Pro ty, co jsou ve srabu je důležité se nějak dostat zpátky do "původního stavu" i za cenu sebeobětování se - pokud si uvědomíte to stejné, co já, je to naposledy, co sebou necháte mávat jak s větrníkem. Je nutné najít v sobě aspoň nějakou dobrou věc a té se zuby nehty držet. Musíte se k ní upnout, protože jedině to vám pomůže znovu vstát. Jistě, je snadné očekávat, že ostatní vám s tímhle pomohou - tak na to rychle zapomeňte. Co nezvládnete vy sami, nikdo jiný za vás neudělá - a to je hodně motivující pro nový začátek. Do něčeho nepříjemného jste se dostali vy, tak s tím už jedině vy můžete něco udělat. A vy to zvládnete, to si piště!

Miluju Irsko. Nepřeháním to z výrazem "miluju", prostě je to tak. Touha po zelených loukách a útesech se ve mě zase probudila - po roce, kdy sem ji v sobě vlastně uspal. Doma mám z Irska jedinou věc, Waltonku, irskou píšťalku. Byl to nejskromější a zároveň nejkrásnější dárek k narozeninám všech dob. Dodnes mám schovanou velkou obálku s krásnými poštovními známkami s květinami a motýli a textem v Gaelštině. Miluju tamní zem, tamní přívětivé lidi a legendy, které se o Irsku vyprávějí. Dodnes věřím, že na konci duhy je hrnec zlata a že kdo se podívá do moře s moherských útesů, uvidí tam svůj osud. Zelená je moje barva, dlouho sem nosil na brašně zelenou stuhu, která mi připomínala louky a stráně se svěží trávou a vítr, který vám o nich zpívá...A přirozeně miluju irské písničky. Mají krásné příběhy, nejkrásnější co znám. Jsou smutné, ale přesto je v nich naděje..

Přesně ta naděje, která všude kam se podíváte teď chybí. Neumím zpívat a nezpíval sem dobré tři roky. A bylo to minulý týden v pondělí (3.11.), když sem se ani nevím jak ocitl nad řekou a s příšernými myšlenkami se ptal, co mě ještě čeká a jak mám jít. A vítr mě hladil po vlasech a začal mi zpívat. A řeka pode mnou se k němu přidala. Už to nebylo jen hučení vody, bylo v tom něco víc. A po třech letech jsem zase začal zpívat. To, co jsem měl v srdci sem ze sebe musel dostat pryč za každou cenu. Irsko, které ve mě usnulo a ze záchytného bodu a nedotknutelného snu se opět proměnilo v něco hmotného, něco, čeho dosáhnu a kde budu mít svůj domov. Malá kamenný domek s krbem a zídkou okolo louky. Možná plytký sen, ale je jen můj a udává mi směr, kterým se mám dívat.

V sobě střádáme spoustu nejistot a máme z nich strach. Jsou jako závaží a my se jich nemůžeme zbavit ihned. Čas je sice v dnešní době hodně relativní pojem, ale pokud ho pro tyhle věci nemáme dostatek, vrátí se s ještě větší silou. Nikdo nemá právo rozhodovat o vašem životě (to zní dobře od člověka, za kterého pokaždé mluvil někdo jiný a jehož názor má váhu asi jako peří - foukneš a je pryč, co to koho zajímá..) a jen vy sami cítíte, co pro vás je a není dobré. Poučte se z chyb (mých, to o čem píšu, bych měl taky jednou vyzkoušet). Ovšem pozor, abychom nesklouzli do egocentrismu - z extrému do extrému teda ne! Jistě, vážit si sám sebe je podstatná věc, jen tak si můžete vážit i ostatních, ale hrozí vám riziko přílišné zahleděnosti do sebe samotného (bože, ale musí to být super milovat sám sebe a denně se koukat na sebe do zrdcadla a říkat si jak sem skvělý, jo ,tohle sem nikdy neuměl a asi ani umět nebudu...). Jde tu o pouze o jedno - mít sám sebe rád a být otevřený a tolerantní k sobě, svojí povaze, vzít na milost svoje sny a přání. Jen tak je možné, abychom se stejně chovali k těm, které milujeme. Stanovit si priority a cíle, jichž chceme dosáhnout a jít za nimi (pozor,aby nespadaly do stejného kritéria jako ty moje - nesplnitelné). Chápu ty z vás, kteří jsou nešťastní a hlavou se jim honí otázky typu:"Mají mě moji přátelé rádi stejně, jako je mám rád já? Jestli ano, proč mi dávají takové rány? Co by se ase stalo, kdybych najednou byl pryč a už se s nimi víc neviděl?" Jo, je to dilema a dokud si neujasníte, co a jak, tak se s váma poveze ještě hodně dlouho a z téhle projížďky se vám až bude dělat špatně.

Stefja jako takový, to byla prostě jen přezdívka, se kterou byla spojená jistá hrdost a hlavně pocit, že něco umím. V reálném životě nejsem "dokonalým, úžasným a báječným" Stefjou, jsem sám sebou a tohle nikdo nezmění. Když se teď na sebe podívám, jako bych nikdy ani tím Stefjou nebyl. Vzpomínky vybledly a úsměvy na fotkách jako by se někam vytratily. Je čas jít dál a to platí i pro vás. Je to těžké, ale nic jiného nám přes všechny zlé věci nezbývá - vzít svoje polámaná křídla a vyletět až k oblakům. Napište, jestli to taky zkusíte, budu rád - nebudem v tom sami. Tak naschle...třeba v nebi.

Zpět na hlavní stranu blogu

Topčlánky.cz