Moje cesty životem byly skutečně klikaté. Tedy, vedly zatím snad kamkoliv, kromě extra výstupů někam vzhůru. Na ty je to celkem chudé, tedy až na současnost. Jistě, nemohu pominout okamžiky jako moje vysněná práce s lidmi v několika různých podobách či setkání s jiskřičkou zájmu o mě samotného, což mi dodalo trošku sebevědomí, které ovšem stejně vždycky brzo vzalo za své. Víc bylo situací, kdy sem balancoval na podlaze s tím, že asi umřu nebo kdy sem stál na mostě a koukal do řeky s pocitem, že bude asi fajn konečně skočit. Není snadné se vyrovnávat s tím, co nám život postaví do cesty a přiznám se, v tomhle sem nikdy dobrý nebyl. Pokud by se známkovala „přizpůsobivost“ nebo „samostatnost v rozhodování a odpovědnost z toho plynoucí“, asi bych propadl už ve druhé třídě. Asi to bylo pro absenci jistoty v sebe sama. Tady to ovšem není jako s chřipkou, očkování ani prášky nejsou vhod. Na tohle si musíte vytvořit imunitu sami a to jedině tím, že se vám tím vším nějak povede prolézt. Po všem tom příšerném přetahování už sem byl tak unavený, že se není co divit tomu, jak mi imunita v tomhle směru vypověděla službu. Ale nic netrvá věčně a vy se taky nemůžete soužit nad tím, jestli máte nebo nemáte pravdu (Kruci, ale já ji mám!). Co na tom, musíte se přes to přenést a jít dál. Jde to hodně ztuha, ale jde to. Prostě jen začnete pomalu stoupat nahoru – aspoň to zkuste. Nakonec uvidíte, že to není tak těžké. Nečekejte na jistoty odjinud, vy jste sami sobě tou největší jistotou, věřte sobě a bojujte za to ,čemu věříte. A hlavně nezapomeňte, že všechno nakonec bude v pořádku, ať se děje cokoliv.

Za moje podlahové události a to s tím mostem se skutečně stydím. Chci říct, je snadnější pro mě přijmout, že jsem sexuální antitalent, než že sem stál na lávce a uvažoval, že skočím dolů, případně že sem ležel na zemi a uvažoval, co bude potom, až si mě Pán Bůh zavolá k sobě. Je to pro mě velice potupující, zvlášť protože je to velice sobecké vůči mým přátelům a rodině, tak proč o tom vlastně píšu (jistě, je to můj blog, nač se trápit!) . Jde o to, že bychom se měli přijmout se vším, co k nám patří. Já došel tak daleko, že sem se sám nenáviděl. Došlo to do stádia, kdy už sem ani nemohl unést, že žiju takovým způsobem života, že je ze mě jen uzel nervů, vhodný k tomu, aby se vrhnul z 20 metrů vysokého ochozu. Nenáviděl sem se za to, jak mluvím, jak chodím, naučil sem se nemít se rád – a vlastně to nebylo nic až tak těžkého, když si uvědomím, jak na mě v tomhle ohledu působilo okolí. A sem bytostně přesvědčený, že takových je nás víc. Jistě, když si přečtete nějakou knihu a řeknete si „Tak a teď to bude jinak“, potom není překvapením, že se nic nestane a váš život nenabere ten směr, jaký vy chcete. Poučky jsou na nic, jen nás upozorňují, že takhle žijí jiní a my ne – což rozhodně není inspirující. Skutečný zlom nastane, až bude ta správná chvíle. Všechny moudra vyletí komínem, protože když se to týká vašeho života, pravdu máte jedině vy a jedině vy držíte v rukách esa a trumfy k tomu, abyste vyhráli svoji partii o kus štěstí. Já na tu chvíli čekal tři měsíce od doby, kdy se to „mělo změnit hned“. Ono to fakt nepřijde hned ani to nebude halasné, žádné červené koberce a fanfáry. Ale to už poznáte sami. Poučky jsou na nic, ale pokud si tohle prožijete a po tom, co to zvládnete si vzpomenete na to, že tu je někdo, kdo to má za sebou a řeknete si „Vida, taky to zvládl, tak proč bych nemohl já“, tak budu skutečně šťastný. I v těch nejhorších okamžicích sem nějak doufal v to, že se šedá obloha jednou roztrhne. Čekal sem to, upnul sem se k tomu – a když naděje začala selhávat, nakonec se ten zázrak stal. I přes to nejhorší můžeme často dojít k tomu nejlepšímu a pokud si to můžu dovolit, tak říkám, že sem toho zářný příklad a pokud ne, sním svůj klobouk i s pentlemi.

Předsudky jsou začarovaný kruh. Nejen ty našeho okolí – hlavně ty, co máme v sobě. A není lehké se zbavit ani jednoho, mluví ze mě zkušenost. Vlastní nedůvěra v sebe samotného mi podrážela nohy 18 let a já marně přemýšlel, jak se jí zbavit. Začal nový rok a začal jinak. Věděl sem, že to dokážu a chtěl sem to dokázat. Nejen pro sebe, ale i pro ostatní kolem mě. Nechtěl sem se do zrcadla koukat na šedivou chudinku, co se ze sebou neví rady, nechtěl sem už nikdy stát na nějakých lávkách a koukat se dolů. Toho už bylo dost. Jistě, stále to není ideální stav, pořád mám vůči sobě pár výhrad, ale lepším se. A našel sem spoustu věcí, za které se můžu mít sám rád – třeba za svoji chůzi, za svoje zelené oči nebo za okamžik, kdy zjistím, že se mi něco povedlo, kdy mi srdce bije v pravidelném rytmu, kdy někoho miluju, když se směju a když mohu být užitečný. Mám rád, když mi vítr splétá vlasy, když prší a já bosky chodím po mokré zemi, když mám kolem krku dlouhou šálu a na hlavě klobouk a když je člověk, kterého miluju blízko mě. Vzal sem na milost svoje nedostatky a chyby a nedělá mi problém je přijmout za vlastní. Chyboval sem – a co? Jsem člověk, to se stává. Ano, stává, čtete dobře a skutečně chápu váš údiv – stává se to a říkám to já. Moje vlasy nikdy nebudou rovné a můj hlas nebude hrubý, zboří se svět? Sotva. Ale jen tím, že se naučíme mít rádi sami sebe můžeme milovat i druhé. Miluju svoji rodinu za zázemí, které mi dává, svoje přátele za úsměv, který hřeje jako slunce a vzal sem na milost nepříjemné životní bytosti – i tihle lidé mě nějak ovlivnili a patřili do mého života, nemůžu je smazat ani dělat, že nejsou. Prostě jsou jeho součástí, i když už jinou formou. Dostal sem od nich životní poučení a i to je k něčemu dobré. Vzal sem je na milost jako velké množství čokolády, které sním, spotřebu papírů, které zbytečně popíšu a pomaluju, nepořádek v mém pokoji a další věci, které asi nezměním. Už nemůžu říct slunci, aby více svítilo nebo dešti, aby míň pršelo – došel sem k tomu, že takhle to v životě prostě nejde. Jde o to, jak se vidíte vy sami, ne o to, jak si vás představuje okolí, které se vás do této představy snaží formovat. Vy jste jen vy a pokud to dokážete přijmout, život se rázem změní a troufám si říct, že to bude k vašemu dobru. Naše cesty vedou nahoru a dolů a pokud dorazíte někam na vrchol, stoupněte a pořádně křičte „Sem tady nahoře, zvládl sem to“. Ten, kdo se drápe do kopce si za vámi pospíší a možná někoho, kdo schází dolů inspirujete k tomu, aby změnil směr. A vy – vy budete mít ještě lepší pocit, nebojte se podívat za sebe a usmát se nad tím, protože je to určitě dobré a vy jste s tím spokojení. Roztáhněte ruce a vzneste se tak vysoko, jak jen to půjde. A co se mě týče, v zrcadle už dávno nějakou šedou myš nevidím. Vidím tam jen sebe, sebe a svoje úspěchy a chyby a tak to má být. Všichni bychom se tak měli vidět.

Změnit zaběhnuté vnímání ovšem není zdaleka tak lehké, jako kupříkladu se z toho teď vypsat. Nemyslete si, nejde to vždy jak na drátku a i když třeba moc chceme, tak se věci prostě nedaří. Tak už to chodí a i když sem začal s tímhle novým přístupem, stále vláčím závaží vzpomínek za sebou a občas nevím, co s tím dělat. Je to ubíjející. Šokující na tomto faktu ani nejsou ty příšerné zážitky – člověku vždycky nezbude nic víc, než se tomu nejhoršímu nakonec zasmát. Daleko příšernější jsou vzpomínky příjemné s vědomím, že se nebudou opakovat. Brrr a pak že nemůžu spát. Jistě a dostáváme se k tomu, o čem se rozepisuju, ovšem tady je to už složitější. Naše vnímání se může měnit, pokud k tomu máme dost vůle a chuti, ale zážitky příliš nepřepíšeme. A je reálná šance, že pokud se s nimi nesmíříme a nezačneme se dívat dopředu, stáhnou nás někam, kam se vůbec dostat nechceme. Dlouhou dobu mi dělalo problém a dělá mi to pořád se vyrovnat se ztrátami všeho druhu. Iluze, věci lidé…děs a dlouho do noci sem vždycky zůstával vzhůru a vzpomínal. Ale nebylo to dobré. Se vším sem se pokusil vyrovnat stejně, jako sám ze sebou. Tady nemůžu nic mazat ani zmáčknout „reset“ a jedem dál. Tak sem to vzal na milost. Nežiju a nežil sem nikdy příkladný život, ačkoliv pod pojmem „svatoušek“ by se jistě našlo ve slovníku moje jméno. Jen tím, že sem byl schopný se vyrovnat se svojí minulostí mi byl nabídnut odrazový můstek pro lepší zítřky. Jistě, samozřejmě, i po tom všem zůstala spousta věcí, na které je možno vzpomínat. Ale už bez lítosti nebo smutku, teď z úsměvem. Stejně jako moje klady nebo zápory se jedná jen o moje vzpomínky a zůstalo na mě, které si ponechám a jak s nimi naložím. Tohle mi dalo možnost zvládnout další věc, která byla dlouho neřešitelná. Konce nejsou přirozeně vždy šťastné, ale když už je ta možnost, měli bychom se o ně aspoň snažit ve všech ohledech, které tu máme. Už třeba kvůli klidnému spánku.

A ohledně té lávky či podlah, dneska už mi snad něco podobného nehrozí - doufám. Ale chápu, co lidi vede k tomu, aby se dostali do podobných situací. Není to příjemný stav, ale jsem rád, že sem si tím prošel. Formují nás různé životní vlivy a tohle byl jeden z těch zásadnějších. Každý z nás takové máme. Jde jen o tom, jak se k nim postavíme a jaké poučení z nich plyne. Chci říct, jsem teď na sebe hrdý, protože mám být proč. A je mi fuk, co si o tom kdo bude myslet. Žiju si svůj spokojený život, vyplněný tak nudnými věcmi jako je pití čaje z kýčovitých hrnků nebo koukáním na shovívavé laskavé filmy, které končí šťastně. A ostatně, proč ne že.

Zpět na hlavní stranu blogu

Topčlánky.cz